Blížíme se k Vlašimi. My tři. Dva docela čerství padesátníci – běžec, majitel přibližovadla, řidič a čerstvý vykonavatel dvacetidenní diety s prozatímní ztrátou osmi kil, zvaný Karel…dále běžec, triatlonista a šílený sportovec, zvaný Petr…a já, „běžec“ a plynule vadnoucí geront, zvaný Šleha Morová. Přibližovadlo plove po rozbředlých sněhových korytech jako surfař na Havaji. Vedle zkušených rukou na volantu ale nemám obavy. Vím jistě, že k vlašimskému zámeckému parku – i pod rychle vířícími šedivými mraky, střídavě vypouštějícími déšť, déšť se sněhem, vánici a čínu – dorazíme včas. Tak brzy, že se i malá, zhruba 15 hlav čítající skupina gerontů, stačí připravit na svůj okamžik startu ZIMNÍHO BĚHU NA BLANÍK 2022.
Běhat do kopců bolí. Přesto – nebo možná právě proto – do nich jako správný masochista běhám rád. Až tak, že jsem už před lety přistoupil na dost odvážný nápad kamaráda Štěpána: „Hele Šleho, co kdybychom postupně vyběhli řekněme 30 nejvyšších a nejprofláklejších (zeměpisně, historicky i ikonicky) kopců v Česku? To by mohla být docela prdel!“ Protože mne Štěpán nikdy nemusí do ničeho moc nutit (ani do jeho nejbláznivějších nápadů), idea se mi ihned zalíbila. Od té doby se naší dvojici – plus občas i příležitostným hostům akce – v rámci realizace nápadu podařilo vyběhnout na 24 vrcholů. Protože mne baví se o všechny možné běžecké taškařice podělit také s ostatními běžci (nejraději stejně břinknuté do hlavičky) – vznikla i rubrika: https://slehabeha.wordpress.com/category/akce-kopce/. Zrodila se běžecko-kulturně-brutalitně-lyrická AKCE KOPCE. Kopec zvaný BLANÍK – 638 m.n.m. do ní jistojistě patří – svou výškou ani moc ne, ale ikonicky, historicky a brutalitně zcela určitě! Na Blaník letos poběžím už pošesté nebo posedmé. Každý z těchto výběhů na posvátnou „horu“ jsem po doběhu svěřil papíru i compu. Můžu si tedy vybrat, který ze svých reportů o Blaníku do projektu AKCE KOPCE vložím…řekněme, že tento – poslední?
Na vrcholku Blaníku jsem byl v životě nejméně dvacetkrát. Kromě několika účastí na zimním závodě i několikrát v rámci klasických, rodinně-turistických výšlapů. Nádhera. Jednou se základkou. Nic moc. Jednou se střední školou. Vopruz. Bez hospody. Na vojně ne. Naštěstí. Naštěstí není na vrcholku žádná základna, radar nebo třeba rušička. A jednou jsem se na vrchol vydal i na kole. Což bylo obzvláště pošetilé. Blaník se totiž na kole vyjet nedá! Myslím tím normálního smrtelníka, ne šíleného bikera, kterým určitě nejsem. Než jsem tenkrát svého trubkového oře vytlačil až k rozhledně, zapotil jsem se možná víc, než v jakémkoli ročníku závodu. V posledních zhruba čtyřech letech ale mohu zodpovědně říci i to, že se na jeho vrchol – ze strany mé, osobní a ani ze žádné světové – nedá ani vyběhnout :-). Ať dělám, co dělám, na posledním výšvihu před vrcholkem si mne rytíři zpod hory řádně vychutnají. Už před startem jsem si tedy jistý, že nepoběžím celých cca 24 km…pár stovek metrů pod vrcholem se určitě projdu.
Zavírám oči. Musím se štípnout…“jauu!“ Zase je otevřu…ba ne, nezdá se mi to. Neprobouzím se s rukou v nočníku…cítím a vidím to samé, co jsem viděl a cítil už před chvílí. Necítím (jako obvykle před startem) směsici potu, sepraných šusťákovek, vyšeptalých elasťáčků a nervozity. Cítím totiž něco docela onačejšího. Cítím podmanivou vůni rozličných parfémů s lehkým nádechem jakési aviváže. Jindy kolem samé vousy…jindy koukám ve startovním koridoru do chlupatých týlů vysokých borců. Dnes? Dnes mám přehled – přečuhuju. Jsem tu prakticky nejvyšší. Shlížím seshora na vytuněné barevné čelenky, kulíšky a na blonďaté, Tizianovy či havraní copy. Ne, nezdá se mi to. Opravdu stojím pouhých pět metrů za startovním pásem, obklopen štěbetáním, zvonivým smíchem a oslněn odleskem náušnic v malých, v mrazu roztomile se červenajících ouškách. Poprvé v životě jsem totiž na startu obklopen (téměř) samými ženami a dívkami.
Čím jsme si toto privilegium zasloužili – já a malá skupinka asi patnácti šedivých běžeckých gerontů? Ničím – jen jsme se dříve narodili. Ničím – jen jsme v době covidu. Jak to, Ondro a Jano, zaonačit, aby se závodu mohlo zúčastnit co nejvíce závodníků – a zároveň aby se nemusel běžet jen virtuálně? Šoupneme geronty k holkám! Geronti se na vás za to určitě nezlobí!
Ve čtvrt na deset už střídavě nesněží a neprší. Ani z nebe, ani z holých větví stromů nad námi. Ve čtvrt na deset se dokonce mraky rozestupují. Teď už je nám to ale stejně jedno, do minuty bude tak jako tak horko. Po startu a minutě čvachtání ve sněhové břečce parkové cesty jsou všichni geronti (i některá děvčata) zahřátí až až. Cesta klesá k vstupní (momentálně výběžné) bráně parku, do níž vbíhám rozcvičen, srozuměn s nadměrnou výkonností předběžkyň před sebou a…zespodu nasáklý jako piják. U prvních hasičů (děkujeme moc záchranným složkám za obětavé postávání a regulaci na místech potkávání se s neběžeckou – věčněvozitsiprdelovou populací) zatáčíme za bránou doprava. Na okresku, vedoucí přes Dub ke Kondraci, přes kteroužto ves se ale už pár let neběhá. Pořadatelé nám totiž v posledních letech připravili trasu, kvůli které jsem byl donucen koupit si k šedesátinám první trailovky! (Nikdy neříkej nikdy 🙂 ). Po silnici poběžíme asi jen desetinu trasy. I ta mi ale stačí k tomu, abych byl (nejen já) mokrý nejen odspodu, ale i zepředu. V kopečku před železničním přejezdem, za kterým vbíháme do terénu, mne společně s několika děvčaty ohodí řádnou dávkou prosolené břečky první hovádko – hulvátský řidič avie. Při míjení úmyslně opustí vyjeté stopy, vjede do čvachtajícího pruhu a pošle na nás plnou dávku…asi si potřebuje zvednout pošramocené sebevědomí.
Za tratí příjemné překvapení. Po průběhu kolem kolejí nezatočíme na traverz nad Vorlinským potokem, ale přeběhneme po mostku až za něj. První změna trasy – k lepšímu. Úsek je „běhatelnější“ i v čvachtavém sněhu. Není sice zatím moc prošlapaný, zato nerozpatlaný až na bláto. A nemá boční sklon druhé strany údolíčka, který mi v minulých ročnících způsoboval (hlavně na zpáteční cestě) tolik blátivých fleků na rukavicích, loktech, zádech a na zadnici. Radost z běhu. Super. Před branou zámku ve Vlašimi právě startují Karel s Petrem. Šleha právě Nad Vorlinskou nádrží vbíhá po levé straně údolí na kvalitnější sníh. Pomalu se k blíží k červené turistické (Svatojakubská cesta – jihočeská – Poutní cesta Blaník – Říp).
Každý už si srovnal tempo, rozestupy mezi závodnicemi a závodnicemi a závodnicemi a geronty se ustálily. Ustálilo se i gerontovo pojímání tohoto závodu…žádný ročník totiž ještě neabsolvoval hladce. V každém se mu něco přihodilo něco, co se vymyká obvyklému soustředěnému „závodění“. Letos to vypadá na tkaničky. Na startu se mu zdálo, že jsou zavázány dokonale. Nejsou. Dvě smyčky, zavázané zmrzlýma rukama, se na levé botě mění na pouhou jednu (moc dlouhou)…a o pár metrů dále se třením o mokrý sníh mění na dvě zmoklé užovky, pletoucí se pravé noze pod podrážku. Šleha je prostě Šleha. Zavazuji nové dvě smyčky. Rozehřátýma již rukama. Dávám si záležet. Poté s dokonale upraveným šněrováním šněruju přes hlavní silnici, vedoucí přímo do Kondrace. Zdravím jednoho promrzlého požárníka a jednoho zmodralého hasiče: „Dikes!“
O kus dál občerstvovačka. Děvčata z pořadatelské služby u rybníku Jírovec v Jinošovském údolí však nejsou ani promrzlá, ani modrá. Že ony tu mají kromě vody, papu a kofoly na stolku i něco onačejšího pod ním? Po spatření kofoly se pro dnešek rozhoduji pro ni…za občerstvovačkou totiž zatočíš doprava – a každý lok něčeho s cukrem jako bys vzápětí našel. V lesíku za rybníkem je už sníh pěkně zprašanovatělý a v pořádku, zato sklon svahu moc v pořádku nevypadá. Gerontovo vytrvalecké srdce, které má v klidu problém přehoupnout se tepem přes 50 bimbů za minutu, dnes poprvé zrychluje do tempa podstatně mladších ročníků. Bimy-nebimby, nebudeme fňukat, rozbimbáváme si pumpu dobrovolně. Bimbání ostatních částí těla ovšem podstatně zpomaluje. Pod modrou oblohou a větvemi, zasypanými prašanem, nad křupající bělobou a ponořeni v kyslíkem nabušeném lese je nám ale moc hezky. Kyslíku pro plíce je však nějak ubylo, těm už tak krásně není. Musím ještě více povolit. Až k výběhu z lesa…nádhera – v čirém vzduchu je ten Blaník nějak blíž než obvykle!
Tady to sviští. Pěšinka v prašanu, vyšlapaná rychlými holkami, snese nepřísnější měřítka…mírný seběh, scenerie kina ve 3D. Nádhera. Běhání je fakt krásný! Sbíháme k odbočce, která uprostřed dlouhé, svažité louky natáčí červenou turistickou doprava na Kondrac. Šipka na stromě u cesty nás navádí tamtéž. Doprava. Aha, tak tady je ta avizovaná změna trasy…odbočuji za několika děvčaty, ke kterým se v mírném seběhu kupodivu přibližuji. Když ale o pár minut později běžíme po silnici v Kondraci a domorodci se nás jeden po druhém ptají: „Kdepak vy jste se tady vyloupli?“ – zjišťuji, že tady něco nehraje. U silnice žádné šipky ani modrožluté fáborky…druhé hovádko v akci. Proč jen jsem si, já trumpeta gerontská superajťácká, nenavrčel trasu závodu do kosmických cibulí, které mi paní Šlehová s Ježíškem položila před měsícem pod náš polyetylenteleftalát smrk, extrudovaný z monomeru pryskyřičné borovice!? Kdosi si zvedl sebevědomí tím, že uprostřed louky přetočil šipku na stromě. Místo rovně – doprava. Desítky pořadatelů se s přípravou závodu rok piplají…a jedno hovado jejich snahu za 5 vteřin znehodnotí…
…přes Kondrac si nás to šněruje docela dost. I někteří závodníci z následující vlny (M50) si vesnici prohlédnou. Jedná se tedy o desítky závodnic a závodníků. Po doběhu jsme ale naštěstí zjistili, že zatímco špatná trasa – od inkriminovaného stromu k místu návratu na správnou – měřila 2,4 km. Ta správná (pro změnu) 2,4 km! Tentokrát se hovadu sabotáž opravdu moc nepovedla.
Pod občerstvovačkou, připravenou u náběhu do lesa, se my, zbloudilci překvapení neočekávanými očíslovanými osobami zleva, připojujeme k závodnicím a gerontům, kteří nedbali šipky a „jeli si svou“ – běželi po loňské trase – po paměti. Nevěda, kolik jsem si vlastně metrů přidal, očekávám, že se zleva vyloupnou i „mladíci“ z M50, startující čtvrt hodiny po děvčatech s geronty. Hledám pohledem Karla a Petra. Zatím to ale nevypadá, že by naší skupině vplouvali do levoboku.
Náběh do lesa, rostoucího až k vrcholu Blaníku. Druhá občerstvovačka u Domu přírody Blaníku. A že je k nám dnes příroda milosrdná…nefouká, prašánek, i sluníčko prosvítá skrz oblaka…jen ty kopce jsou každým rokem nějaké delší a prudší. Povzbuzení v podobě hordy fandících pořadatelů i podporovatelů závodníků, sestávající z rodinných příslušníků a kamarádů, přijde vhod. Zvláště když ti, co tu nesou nováčci, vědí, co bude následovat. Bez pořádného obutí jsou totiž následující terénní vlny „o držku“. A bez pořádného tréninku „o pumpu“!
Nějakým záhadným způsobem se na svých prkenných již borovicích dovalím bez pádu a se stále tlukoucí pumpou až k lávce přes Brodec. Bez komplikace ovšem ne…druhé převazování levé tkaničky, další závodnice, které mne předbíhají…už podruhé. Čas, který naženeš v potu tváře končetinami horními, ztratíš bez mrknutí oka nešikovností promrzlých končetin horních. Přesto jsem v pozitivní náladě. Kdo by nebyl, v takové kráse pod nohama, nad hlavou, kolem dokola…a ve stopě před sebou.
Traverz pod vrcholem je opět za odměnu. Umožní ti nechat trochu odpočinout zběsile pumpující pohonné jednotce před posledním „prďákem“ ke kótě Blaníku. Zato o chvíli později – v neběhatelném závěrečném výšvihu…klasika. Pumpa nestíhá, mozek nedokrvený – halucinace…ne, tentokrát je neslyším. Neslyším zespodu bouchání halaparten, neslyším ani tlumený zpěv ani škodolibé hihňání. Jen mi se mi hlavou prohání cimrmanovci…
…VEVERKA: čekáme. Venku zuřej bitvy, Moravský pole, Lipany, Bílá hora, a tady se furt čeká.
HYNEK: Ticho v cele!
UČITEL (po chvilce rozmýšlení): Páni rytíři, promiňte, ne že bych chtěl přímo souhlasit tady s panem kriminálním živlem, ale ta Bílá hora… Víte, já když probírám to povstání českých stavů, to vám jsou kolikrát pro učitele horké chvilky. Moji žáci vědí, že tu jste. Já vás normálně probírám, na rozdíl od kolegy Bláhy, který se zbaběle drží osnov. A mám tam jednoho nadaného žáka, jmenuje se Havránek, on je to takový šťoura, a já se vám vždycky až bojím té chvíle, kdy on zase zvedne tu svou protivnou ručičku a zeptá se: A pane učiteli, proč nevyjeli, proč nám nepřijeli na pomoc? Co já mám tomu dítěti odpovědět?
Vrchol. 24. kopec. První, ze kterého nebudeme mít se Štěpánem vrcholové foto. Zaprvé tu Štěpán není, neboť pověsil závodění na hřebíček, za druhé nemám mobil, neboť při závodě se závodí a nefotí…a za třetí – i kdybych mobil měl, stejně bych nic nevyfotil – třesou se mi ruce tak, že bych ho snad ani z harapsa nevytáhl (mobil!). Už nám zbývá jen 6 kopců ze 30. AKCE KOPCE se blíží do finiše. Poslední pětina. Dnešní závod ale do finiše ani zdaleka nespěje, je teprve v polovině. Objektivně a opticky opticky v té těžší, ale nenechme se mýlit. Budou sice následovat spíše seběhy a rovinky, stoupání razantně ubyde a možná jsem si i zapamatoval zpáteční cestu, zato sil jaksi ubylo…
…UČITEL: Jestli dovolíte, já bych rychle proběhl, abych pak nerušil. Sbohem, páni rytíři... …HYNEK: Teď do Vlašimi to máš nejmíň půl hodiny a do Prahy pak musíš počítat dobré tři čtyři hodiny. A to mluvím o jízdě. Pěchota by dorazila až druhý den!
Nejbezpečnější seběh z vrcholu za několik posledních let. Nádhera. Pumpa si trochu odpočine a na kamenech a kořenech leží hluboká vrstva prašánku – budu padat do měkkého. Nepadám, zato levá tkanička…druhá klička se opět uvolnila. Přemýšlím, jestli bych si jí radši neměl – kvůli tomu velkýmu oku z provázku – včas zavázat, jenže to zrovna tak pěkně odsejpá…“žbuch“! Je to měkký, fakt. Zavazuju, nechávaje se opět předběhnout holkami, které jsem „předešel“ pod vrcholem. „Žbuch“! Ozvěna? Ne, to si jen za mnou ustýlá další geront…je sice přechodně sprostý, ale zato nadále zdravý a běhavý, hajzlík jeden nekorektně trénovanější! Až tak běhavý, že mne dole v údolí zase doběhne.
UČITEL: Poslyšte, pánové, co je na tom pravdy, že když sem někdo zabloudí a stráví tady den, nahoře nad zemí mezitím uplyne celý rok?
SMYL: Říká se to.
UČITEL: Já se ptám jenom proto, že jsem třídním v druhé bé, takže až přijdu do školy, že musím jít do třetí bé. Ve druhé bé budou totiž úplně jiní žáci, tak abych nebyl pro smích.
Tentokrát věnuji vázání kliček mimořádnou pozornost. Protože si pomyslím, že po příštím rozvázání už bych musel být také sprostý. Ztrácím sice pořadí, ale furt je to lepší, než ztratit definitivně iluze o vlastní „mirkodušínovské“ povaze. Krásným, vlnícím se seběhem sbíháme k cestě nad lávku přes Brodec, u které nás minulý rok rovněž vypeklo hovádko (nebo že by rytíři?). Převěsilo(i) pásku mezi stromy tak, abychom si zaběhli. Loni se mu to podařilo, letos už si dávám pozor…zbytečně…hovádko (rytíři) přece letos řádí na louce nad Kondrací!
Sil valem ubývá, sníh s klesající nadmořskou výškou a s řídnoucím lesem bředne a máčí dál botky, napůl rozmočené předchozími kilometry. Ale co to? Kde se zdrželi Karel s Petrem? Co se děje, že mne ještě nepředběhli? Že by taky hovádko?(rytíři?)
UČITEL: Víte, ona je teď v Čechách taková napjatá doba a vedou se znovu spory, jestli v Blaníku někdo je, nebo jestli jste jenom pověst. Kolega Vlasák, on je přírodozpytec, když se dověděl, že chci pátrat zde v hoře, tvrdil, že tu naleznu jen rulu a svor. Ten bude koukat!
Takže běžím dál…před klukama…mezi holkama. Zpátky k občerstvovačce. Doplnit energii…a sebevědomí – odbočením ke správné vsi. Seznámit se s Krasovicemi, kde jsem nebyl naposledy ne před hodinou…ale před rokem.
V Krasovicích chcípl pes. Všichni jsou zalezlí. Je jim asi zima. To nám závodníkům je teplo už dost dlouho. A dlouho ještě bude. Sbíháme totiž Krasovicemi k nekonečné louce, na konci které bych se nerad zcela přehřál, neboť má dobré dva kilometry špatný sklon. Cíleně zpomalím…a nejsem sám. Je to však neuvěřitelné, ale na trati jsou i tací, kteří za vrcholem Blaníku teprve začínají zrychlovat! Jsem předbíhán mohutnou vlnou puberťáků a přerostlých puberťáků. Cením s protivným výrazem nenajezeného neandrtálce zuby do protivětru a do protivného protikopce…
…stejně jsem se přehřál…konečně lesík. Konečně protiútok! Kopec se stává skopcem, snad už to teď v přehnaných dvou funkčních vrstvách bez zavaření vydržím. S roztřesenýma nohama klesám k poslední občerstvovačce u rybníka. Kofola! Cukry! Díky, děvčata…ale není čas na tuhou stravu, není čas kousat, není čas přemýšlet, kdo je kdo…možná jen z brutálně odkysličených mozkových buněk vydolovat zapadlou myšlenku:“ Kdo je kde?“ Za zády už mi určitě funí a kření se další geronti, přece se kousek před cílem nenechám zkousnout!
Jenže běh na Blaník přináší vždy spoustu nečekaných momentů a překvapení…vběhnu na úbočí v údolí Vorlinského potoka, očekávaje jen mírné ročvachtání sněhu…jenže ouha – houfy mladých za námi cestu rozčvachtaly úplně na bláto! Už jsem si myslel, že si dnes ani pořádně nesklouznu. Zatím jsem kupodivu čistý. Pád na sebe samozřejmě nedá dlouho čekat. Sbíhám poslední, hodně prudkou rokli (no – nesbíhám – jedu jak po skluzavce, neboť mé botky zas až tak moc trailové nejsou), přidržujíc se drátěných ok plotu u cesty…nedokážu totiž rychlost sjezdu ukočírovat…ale nohy stejně předjíždí tělo…a už jsem na zádech. Kloužu po nich do rokličky jak po skluzavce v aquaparku…náhle, právě když se za sjezdu zvedám do polohy vsedě, cítím (spolu s výkřikem: „A do prdele“!) ve zbytcích vlasů vprostřed kruhu čelenky tlakovou vlnu…a hřeben. Hřeben? Ne, není to hřeben, to mne jen přerostlý puberťák, neohroženě sprintující dolů po skluzavce, přeskakuje olbřímím skokem, by mi svou podrážkou s hřeby upravil kučery. Dopadá do skluzavky v plném běhu – jako kříženec kaskadéra s cirkusákem – na jednu nohu…a běží dál! Tohle provést Šleha, byl by to jeho poslední skok – do penálu…tak se radši dolů dokloužu, vtírajíc si mezi trenky a harapsa mňamňáníčko, abych mohl zas za rok…
…UČITEL: Jestli si ovšem za mě nenajdou náhradu, když se tam celý rok neukážu. Na to je náš ředitel pes. Jak někdo rok chybí, už hledá náhradu. A páni rytíři, co je pravdy na tom, že se tady třeba oves nebo koňský trus mění ve zlato?
VEVERKA: Nejen koňsky.
UČITEL: Tak to bych si potom, jestli dovolíte, něco malého na památku vzal...
…na silnici k zámeckému parku si sebou přináším na památku v trenkách malé koláče a na botkách pecny, upečené stovkami funících mastodontů. Rychle zadupat, oklepat nohavice – a odlehčen hurá do cíle. Poslední dva kiláčky už přece dá každý geront, byť by byl sebevíc na šrot a nefotogenický.
Karel s Petrem nikde,,,že bych se dnes tak zmáčknul? Odměna v podobě cíle a plácnutí s rozesmátými kamarády a pořadateli, kteří mi na krk věší originální medaili, se blíží. Čvachtavý seběh na posledních 200 metrech je pak vysloveně za odměnu – a tak opět cením zuby…když dvakrát ceníš zuby (jednou na trati a podruhé v cíli), vypadá to sice podobně, ale význam těch dvou ksichtění je poněkud rozdílný. Nejlépe je přece člověku tehdy, když se mu povede dobrovolně překonat nějakou (pro něj) těžkou překážku. Není moc hezčích chvil než ta, kdy právě vbíháš do cíle nějakého těžšího závodu…když se zubíš, protože jsi ji právě tu svou osobní překážku přeskočil. Nemusíš ani závodit s ostatními, stačí, když překonáš jen sám sebe – svoji vrozenou lenost, strach z neúspěchu a pohodlnost. Stačí, když tím sám sobě prospěješ…a ostatním neublížíš. A nejlepší je, když se pak máš s kým o své pocity podělit.
UČITEL: Tak už nás nenapínejte. Jak je na tom Praha?
ŠLUPKA: Praha to nevim, ale v Louňovicích zbourali ty chlívky a na jejich místě postavili krááásnej kuželník.
UČITEL: Počkejte, kuželník… Co Windischgrätz? Co naši?
HYNEK: Tak, Šlupko, hrome, na co tě tam posíláme? Kde všude se bojuje?
ŠLUPKA: Počítám, že nikde, pane přednosto. V hospodě říkali, že jak generál Windischgrätz začal střílet na Prahu z kanonů, na Vltavě chytly mlejny, a tak toho povstání radši nechali. A ty peníze, co Louňovický vybrali na povstání, dali na ten kuželník.
UČITEL: Tak to je konec.
To není konec…příští rok jsme tu zase jako na koni, v brnění, připraveni znovu dobýt Blaník. Povstání-nepovstání, hovádko-nehovádko…gerontskému věku navzdory…díky moc za opět krásný závod!
(použity fotky od Tonda Kříž, Tomáš Zahálka, Pavlínka Broďáni a mnoha dalších – děkuji) Morová Šleha
Šleha běhá... 