Dnes se podíváme na to…co bylo před šesti lety…
KOPEC 8./30 – listopad 2014, 21 km, převýšení 505 m, čas okruhu neznámý (určitě pomalý)
No to to trvalo! Poslední kopec v rámci naší dlouhodobé strategie jsme vyběhli už před rokem! Že bude naše AKCE KOPCE „během na dlouhou trať“ se vědělo, ale tímhle slimejším tempem bychom se ke zdárnému zdolání všech třiceti vytipovaných pahorků dopracovali nejspíš až v důchodu! Jenže – člověk míní a život mění. Přes všechny životní a zdravotní kotrmelce se nám podařilo sladit termíny a splnit si dlouho očekávané – dne 15.11. 2014 stojíme na úpatí našeho (teprve – již?) osmého kopečku.
Tentokrát v obci Obecnice, nad kterou se v mlžném oparu, za lesem, za rohem, za závorami vojenského prostoru a několik kilometrů daleko vypíná (krčí?) nenápadná boule…TOK. Vnímavý zeměpisec hbitě dodá: „Ha, Brdy,“ …a má pravdu. Zvolili jsme tuto nevysokou horu (kopeček?) po dlouhé pauze jako první. Dostupnost automobilem cca 1,5 hodiny, sníh prozatím žádný, počasí akorát – bezvětří, zamračeno, vlhkost vzduchu optimální, tlak únosný, rosný bod neznámý. Protože se připravujeme na prodloužení sezóny – 1. Ročník maratonu a půlmaratonu v Ústí n. Labem, který proběhne za 14 dní, je tento kopcovitý trénink, dlouhý něco přes 20 km, pro nás optimální.
TOK je nejvyšší vrchol středočeského pohoří Brdy. Má nadmořskou výšku 865 metrů. Je jednou z tzv. Brdských osmistovek. Dříve byl uváděn i jako Velký Tok pro odlišení od Toku Malého.
Na Toku se nachází dopadová plocha vojenské střelnice zřízená v roce 1931. Kopec leží ve vojenském prostoru, navíc na hranici dopadové plochy a je veřejnosti nepřístupný, přesto je poměrně často navštěvovaný, jak se můžeme přesvědčit ve vrcholové knize. Přes vlastní vrchol vede široký protipožární příkop, jehož úkolem je zabránit rozšíření častých požárů, vzniklých v důsledku ostřelování dělostřeleckou municí.
Proč zrovna název TOK? Jazykovědci pracující v oboru místních jmen zde vyslovili hned několik názorů. Je prý možné, že Tokem bylo označováno místo, k němuž se točila cesta či kde se točil vítr, nebo je jméno odvozeno od slova téci. Tedy vysoká poloha, z níž stékají vodní prameny. A pak je tu tok jako milostný zpěv tetřeva hlušce. I když to poslední není prý podle vědců příliš přesvědčivé – hory v Evropě podle zpěvu nebo křiku ptáků nikde jména nenesou – přesto se přikláníme k této variantě. Právě pro brdský Tok je totiž tok tetřevů nad jiné charakteristický. Na začátku sedmdesátých let dvacátého století tetřevi nitro Brd opustili, aby se sem počátkem tisíciletí opět vrátili (byli sem dovezeni a odchováni). (wiki)
Původ názvu nejvyšší hory (kopečku?) Brd, kraje středočeského a zároveň celé České kotliny je tedy téměř jasný. Bude asi rájem tokajících tetřevů. Ale Obecnice? Nabízí se dvě vysvětlení. Buď se sem přistěhovala menšina z francouzského města na azurovém pobřeží – obec Nice, nebo je tu vesnice…a žádná tu být neměla, navzdory přání dřívějších mocipánů…obec žádná – obec nic :-)…
…symbolika na vlajce Obecnice je však jednoznačná…na kopci tetřev, v kopci dřevorubci. Ničení Brd tanky a bombardování v nebezpečně blízké vzdálenosti od Prahy bylo už naštěstí ukončeno, takže se tyto aktivity na vlajku a znak obce nestačily dostat :-)…
Brdy jsou členitá vrchovina ve středních Čechách. Je to geomorfologický podcelek širšího celku – Brdská vrchovina, který celý (tedy i s Hřebeny a Příbramskou pahorkatinou rovněž bývá nazýván Brdy. V užším významu se za Brdy označují pouze jako Střední Brdy a Jižní Brdy. Tok je nejvyšším přirozeným vrcholem středních Čech. Na jen o málo nižším vrcholu Praha (862 m n.m.) stojí 60 m vysoká věž meteoradaru ČHMÚ, jejíž vrchol je nejvyšším (umělým) bodem Brd. Název Brdy pochází od slova brdo, což znamená buď zalesněný kopec, skalnatý útes nebo skalku ve tvaru tkalcovského hřebene.
Cesta k vrcholu je poměrně snadná. Vojenský prostor posloužil k vyasfaltování některých „hlavních tahů“ přes pohoří. Tam, kde se pohybovala nejtěžší tanková technika, je část cest dokonce „vykočičohlavovaná.“ My se ale budeme snažit stoupat raději po cestách měkčích – z přírodních materiálů. Střelby se nekonají – můžeme tedy oběhnout závoru beze strachu – pokud se budeme držet vyšlapaných cest – opustit je a vyletět k vrcholu vzduchem by po přímém zásahu bylo sice rychlé, ale zřejmě nepříliš pohodlné a…jaksi necelistvé.
První kilometry jsou velmi jednoduché. Rovná, mírně stoupající dálnice. Šlehova velmi známá místa. Pod kopcem BRDA – 773 m n.m. Brda je název hory, ležící ve střední části Brdské vrchoviny cca 2,5 km severozápadně od obce Drahlín a současně také název cílové plochy dělostřelecké střelnice. Ta se nalézá v SZ svazích hory Brda a J svazích vrchu Stará Baština. Někdy je tato plocha také nazývána Baštinou, nebo Jineckou Baštinou (wiki). Pod vrcholem po pravé straně se rozkládajícího kopce totiž Šleha pravidelně nalézá ty nejkrásnější hřiby. Plazí se tu často i s paní Kolombovou-Šlehovou pod mladým smrčím a zadělaný jak psí kšíry vynáší zpod něj kapitální kousky, které pak, zpracované brutálním plynovým hořákem, slizce klouzají do jeho nenasytně mlsného chřtánu!
Mírný svah nám umožňuje běžet nezavzdušněně, v družné debatě. Po dlouhé pauze v AKCI KOPCE, během níž si každý pobíhal jen „svými cestami“, si máme rozhodně co říci. Událo se toho příliš mnoho. Z osobního, profesního i medicínského hlediska. Poslední půlrok, ve kterém jsem od polohy veskrze horizontální postupně přešel k posedávání, belhání, chůzi a přes ploužení stoletého indiánského náčelníka k imitaci běhu, zakončené po bolestivém tréninku spoustou krásných výběhů a závodů, si běh vychutnávám v plné palbě. I já jsem se ujistil, že kde je vůle, je i cesta. Svět je krásný a svět vnímaný očima běžce, stoupajícího po lesních cestách a mezi rašeliništi k vrcholové kótě, dvojnásob.
Celý výběh – už z Obecnice, se pohybujeme v povodí OBECNICKÉHO POTOKA, pramenícího asi kilometr severně od vrcholu. K němu nás dovádí nejprve upravená cesta, nazvaná po vojensku ALIANCE, která se poté, před vrcholovou dopadovou plochou, na turistickém rozcestníku DLOUHÝ KÁMEN mění na podmáčenou pěšinku, vedoucí přímo k vrcholu. Vrcholové partie – v dopoledním oparu a na houpavém rašeliništi se ocitáme v reáliích filmu „Král Šumavy“. Čtrnáct dní nepršelo a přesto si na krajích občas mizející pěšinky zdatně nabíráme vodu do bot. Čvachtající povrch rašeliniště skrývá příliš tekutiny, nemůžeme tedy zůstat na podvozku suší. Z vrcholu je výhled pouze směrem na východní stranu. Na ostatních stranách je řídký nízký les v rašeliništi. Přes vrchol vede hluboká brázda, vybagrovaná těžkou vojenskou technikou…protože místo je dopadovou bombardovací plochou a brázda je ochranou před šířením případných požárů po cvičném bombardování. Vrchol samotný není vůbec jasný. Náhorní plošina je úplně plochá, takže se nejvyšší místo pozná jen podle trigonometrického kamene s křížkem. My se vyfotíme, což je pro dokumentaci výběhu do našich análů zcela nezbytné, u křížku dřevěného, na hromádce „turistického kamení.“
Po nezbytné dokumentaci svačinka a pár doušků, menu sestávajícího toliko z doma kradené, během zcela rozdrcené tatranky a ubohých zbytků H2O ze dvou zbylých (z původních čtyř – dvě ztraceny v seběhu z kamenné laviny pod Milešovkou) plastových čutorek, které Šleha při delších výbězích tahá na godýrce.
Sbíháme…a něco tady nesedí. Neslyšeli jsem zatím žádného tetřeva. Bodejť by ne. Je přece listopad. A tok tetřevů bývá v květnu. Natož abychom ho viděli…my, slepci v mlze. Krajina je zcela liduprázdná, za celý den nepotkáš živáčka. Jen pár mrtváčků – koster vysoké a kdovíčeho jiného. Zato důkazů zvířecí činnosti je všude spousta. Zejména divočáků. Rozrytých míst nepočítaně. I naše svalová vlákna jsou už malinko rozryta. Naštěstí je čeká jen seběh…
…kromě pár stoupacích metrů, ve kterých obíháme východně od Toku vrcholek kopce Klobouček (704 m n.m.). Na jeho vrcholu se dají nalézt velmi působivé mnohametrové mrazové sruby. Mrazový srub je geomorfologický tvar, který je definován jako skalní stupeň ve svahu, vzniklý mrazovým zvětráváním a následným odnosem. (wiki) Něco podobného jsem viděl naposledy na Petrových kamenech v Jeseníkách…dnes ale kameny tvaru kloboučku neuvidíme. Neboť je mlha…a nám se už moc do prudšího stoupání nechce. Necháváme tedy Klobouček Kloboučkem. Po dalších čtyřech kilometrech seběhu takzvanou Obrázeckou cestou přibíháme – už nedaleko nad Obecnicí – na hráz vodní nádrže Octárna, napájené Obecnickým potokem.
Odtud to máme k cíli trasy jen kousek. Byla by však škoda nepodívat se na druhou stranu cesty. Prodloužíme si tedy běh ještě dvěma kilometry…nádherným uvolňovacím během po mechové trampolíně. Během za odměnu, během, lákajícím na běhy příští – po cestičce s poetickým názvem – Pětizlodějská.
Dnes jsme si ukradli pár hodin pro sebe. Ukradli jsme zamlženým dnům šeď, listopadu splín, tělu lenost a hlavě starosti. Jen víc takových pohodových zlodějských výběhů…snad nám nebude zase trvat celý rok, než se dokopeme ukrást si společný čas pro následující kopec!
Načali jsme dnešní túru z obce jménem Obecnice. Jdeme si hrát na zajíce - vyhopkáme "hbitě" vzhůru. Máme zájem trošku fotit na nejvyšším bodě - nebudem to příliš hrotit, nejsme tady na závodě. Na vrcholu výhled žádný, jen hromada kamení, křížek z prken nenápadný, na něm vryté znamení: "Tok - 865m...nejvyšší kopec Brd." Je tu však takřka prd... ...srovnávám-li dnešní výběh s výletem do Náchoda, znám i placatější příběh - a je v něm i hospoda!
Šleha běhá... 