KOLOBĚH ŘÍP – TROJA aneb KOLOmbová je v klidu…

Slyším nějakou muziku. Ze tmy. Budík je neodbytný. Zapomněl jsem ho přenastavit….nebo nee? 4:30…to snad…kurňa, dyť je sobota! „KOLOmbová“!?     KOLOmbová má špunty – asi jsem zase pochrupoval. Neodpovídá. Otáčí se na druhý bůček – a je v klidu. Nakonec stejně vstane. Musí mne totiž odvézt.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Drkotám o sebe čelistma. Stojím v 5:30 na kruháči směr kanoistický kanál v Troji. Na nohách harapes, na bůčku hacafráček, na chodidlech – vůl – BÍLÝ KECKY! Přichází Kája. Drkotá ještě víc. Přebírám její dámské kolo – mimochodem krásný bílý kousek s kyvnou zadní vidlicí, pořádně tlustejma gumama a KOTOUČOVEJMA  BRZDAMA! Jak s tímhle budu brzdit…mávám KOLOmbové do vyhřátýho skokana.“Díky!“ Odjíždí do vyhřátý peřiny. Je v klidu.

Je tma jak u Řípu. Nebo ne? Za východním obzorem se něco klube. Sedíme s Kájou ve vyhřátým autobuse. Už nespí. Motory chcíply, autobusy stojící pod Řípem dodrkotaly blatníkama. Bereme ze sedadla hacafráčky a vystupujeme. Skoro 400 se nás vyklubalo. Okamžitě se všichni rozdrkotáváme. A všichni se rozprchneme. Víme kam…pak beru z kamionu bílé kolo s protekčním číslem 17 a s kotoučovejma brzdama. Jde se na Říp.                                                                                                                                                                                                                                                   KOLOmbová je skoro v klidu – dodrkotává čelistma pod peřinou. KOLOmbová usíná.

Nad východním obzorem se něco vyklubalo. Je světlo a jsme na Řípu. Jsme v rotundě. Nikdy jsem v ní ještě nebyl. Speciálně pro nás ji přijel otevřít. Je to frajer.

Ozvala se houkačka. DSC_6193KOLOmbová se klube zpod peřiny                     Hážu nohu na pedál bílého dámského kola s kotoučovejma brzdama. A jedéééém….a kyvnou zadní vidlicí…..jedééém…proplétám se mezi běžkyněma. Já doleva, ony doprava. Je to nějaký prudký. Cvakám půlkama čtyřku drát. Mačkám zlehka brzdový páčky. Kolem mne prosviští závratnou rychlostí mlaďoši. Jeden zleva a druhý – zprava. Škrtá mi o harapesky pedálem…cvakám půlkama osmičku drát. Svah se ještě víc zlomí. Na třiatřicet procent. Mačkám víc zlehka brzdový páčky. Kdybych mačkal ztěžka, hodím tlamu přes řídítka, protože mám bílý dámský kolo s kotoučovejma brzdama. Za mnou, vedle mne a kolem mne sviští nehoráznou rychlostí další mlaďoši. Přede mnou ale jede kdosi jaksi divně. Dalibor. Štípe půlkama desítku drát. Mačká páčky ztěžka. Dalibor háže nehoráznou tlamu. Zázračně – nevím kudy – objíždím Dalibora. Nehážu tlamu. Za půlkama mi cinkají nakrátko nasekaný šestnáctky dráty. Vařící adrenalin mi klokotá v žilách. Už nedrkotám. Po zádech mi stéká čůrek smrtelného potu.        Jsem dole.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

KOLOmbová se pod peřinou obrací na druhý bůček. KOLOmbová je v klidu. KOLOmbová spí.                                                                                                                                                                  Kája pořád drkotá. Je jí zima. Přitom má moji starou mikinu. Zavázanou kolem pasu. Při seběhu z Řípu si jí radši nechala. Co kdyby náhodou. A ono jo. Jako tlumič posloužila. Teď má kostrč naraženou jen zlehka.

stažený souborKOLOmbová nedrkotá. Vařící káva jí právě zaklokotala v hrníčku s červenejma puntíkama. Zlehka, s gustem, do něj dolévá malým čůrkem třiatřicetiprocentní smetánku.  Je úplně v klidu.

Kája dodrkotává po napůl rozmrzlé polní cestě kdesi pod Řípem. Na svém trochu bílém kole s kotoučovejma brzdama. Běžím vedle a funím nozdrama. Mělo by mrznout, ale nemrzne. V noci přišly mraky a oteplilo se. Už si nezadrkotám. Funím a cvakám půlkama stříkance bláta, odlétajícího mi z podrážek málo bílých kecek.

 

KOLOmbová, sedíc ladně nožku přes nožku, prolévá s blaženým výrazem a elegantně vytrčeným malíčkem černočernou tekutinu krční roklí do žaludečního rochniště. Je v klidu.

Kája drží za řídítko napůl bílé a napůl černé kolo s kotoučovýma brzdama. Druhou rukou si cpe do pusinky jakousi dobrotu. Funím a cpu se banánem. Celý Okrašlovací spolek Nových Ouholic se usmívá. Utírám si ruku od banánu do harapesek, navlékám zpět zablácené rukavice a s jejich pomocí funivě a odhodlaně odvlékám trochu bílé kolo s kyvnou zadní vidlicí do schodů.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Kloužu bahnitou roklí ke kančímu rochništi. Fajfky rozklepaný z předchozího běhu jsou pevně zapřený do pedálů černobílého kola s kotoučovejma brzdama. Je to tvrdý. Prsty v černých rukavicích lehce mačkají brzdící páčky. Rokle se zužuje do rokličky, zakončené rochništěm. Střelec zleva náhle kříží našemu s Kájou společnému černobílému kolu cestu. Reflexivně zatnu pěsti. Kotoučová brzda funguje dokonale. Přes pravé řídítko předvádím dvojitého kaďáka s vrutem….“heeeeek!  Pííp, pííp, pípípí píp!“…je to měkký. Mlaskavě zvedám hroudu černočerného kola z kančího rochniště. Podrážkami černočerných kecek se vracím na hroudy pedálů. Je to slizský..“pííp,píp“, je to na hovno!

KOLOmbová, zachumlaná v kabátě, nazouvá vyleštěné kozačky, vkládá si do kapsy pytlík na bobky a s vymydleným trhačem sjíždí výtahem k venčení. Trhač běží vedle ní parkem, patlá se v blátíčku a funí spokojeně nozdrama. KOLOmbová nefuní. Vyjede pohodlně výtahem zpátky, nakrmí trhače a okrašluje se. Poklepává si pudr po nozdrách, utře si ruku od řasenky do odličovacího kolečka, doplní peněženku – a s naleštěnými kozačkami odhodlaně odchází vstříc vánočnímu nákupu. KOLOmbová je v klidu.

Kája mi z ruky do ruky předává naše společné černočerné kolo s kotoučovejma brzdama. Nasedám a s nohama pevně zapřenýma do pedálů se začínám proplétat slalomem mezi kmeny a pařezy borovic. Je to prudký. Mačkám zlehka brzdový páčky. Adrenalin drkotá v žilách. Střelec zprava mi kříží cestu, objíždějíc předposlední pařez zleva. Měním předem vypočítaný směr a škrtaje černočerným pedálem o ono vystouplé dřevo – hážu bez použití kotoučových brzd nehoráznou tlamu. V posledním vzepětí přetáčím ztuhlou tělesnou schránku a dopadám těsně vedle pařezu posledního…na jehličí…a vystouplý kořen…“heeek! Pííp, pípípíp!“ Mám nakoupíno. Nahazuju řetěz na tác, palec do kloubní jamky a černý čerstvě oloupaný kecky na čerstvě oloupaný pedály. Sjíždím do roviny.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

KOLOmbová nahazuje tělo do našeho společného skokana. Ruku v ruce s řadící pákou sjíždí k Vltavě do Troji. Střelec zleva jí kříží cestu. S nohama pevně zapřenýma do pedálu brzdy říká „Pííp, pípípíp!“ Jinak je v klidu.

Společně s Kájou podbíháme a podjíždíme Trojskou lávku. Bláto je oklepaný. Z černejch kecek. Z černýho kola s černýma kotoučovýma brzdama a s úplně černou kyvnou zadní vidlicí – vůbec. Dokolovbíháme ruku v ruce kolem úplně bílého stanu do cíle. Vysmátí jak lečo. Dávám Káje slanoblátivou pusu. Tep klesá. Už jsme zase v klidu.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

KOLOmbová vystupuje v Troji ze skokana. Na parkovišti u zámku. Hodlá podejít Trojskou lávku. Nemá co. Trojská lávka hodila nehoráznou tlamu. KOLOmbová kouká na vratké zbytky lávky jak koloběžec na píchlý kolo….KOLOmbová už není v klidu.

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

Vylézám na luft ze zázemí kanoistického kanálu – před hučícím bílým stanem, plným zabahněných, zpocených a šťastných koloběžkyň a koloběžců. Rozpálený saunou a plzínkama. Cílový časoměřič mi s vážnou tváří oznamuje, že Trojská lávka hodila nehoráznou tlamu. Nevěřím. Beru do pazoury černočerné Kájino kolo s čern….atd., kýbl, kartáč – a jdu mýt. Ponořím kolo až po černé brzdy do matičky řek, uchopím kartáč, otočím hlavu doprava a….nevidím něco, co bych vidět měl? Ne. Vidím něco, co bych vidět neměl! Jsem v klidu?

P1090234DSC_0054_1DQC3XAEX4AAPBTF

Kája, KOLOmbová a já sedíme na žíněnce. 400 nás sedí. Dalibor nesedí. Nemůže. Po nehorázné tlamě je nepohyblivý. Ale až teď. Po 50ti kilometrovém závodě. Rozleželo se mu to. Pohodlně natažení na měkkém podkladu pozorujeme živel zvaný Hanka, jak s nehoráznou energií rozdává diplomy pro prvních 100 párů. Masíruju si rukou s nahozeným palcem modrá kolena pod modrejma džínama. Živel Hanka vyhlašuje gerontskou kategorii 100+. Ozvou se naše jména. Jdeme si s Kájou pro diplom, medaili, ručníček, krásnou černočernou čelovku a nehorázného hudlana…

Tato slideshow obsahuje JavaScript.

…procházíme tmou kolem mementa zřícené Trojské lávky. Otevírám kufr skokana a hážu do něj batoh s úplně černýma keckama a harapesem. Nasedneme. Říkám: „Bylo to krásný.“ KOLOmbová se usměje a dá mi pusu. Zařadí jedničku a šlápne naleštěnou kozačkou na černočerný pedál…                                                                           …jedeme domů.20171205_144730-1

 

 

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s